Zdravím všechny u nové recenze a přeji Vám krásné pondělí!
Doufám, že jste týden odstartovali s úsměvem, dobrou snídaní, pár stránkami dobré knihy, a že jste plní sil na to, co Vás v týdnu čeká :)
Teď se mrkneme na avizovanou recenzi. Tentokrát se na zoubek podíváme titulu Co bude dál od (pro mě neznámého autora) Johna Katzenbacha. Musím říct, že pro mě to bude asi poslední kniha tohoto autora, ale tak… nikdy neříkej nikdy.
Ke knize jsem se dostala naprosto neromantickým způsobem – nikdy jsem o ní neslyšela, ale zaujala mě ve slevách na buxu, kde byla nabízena fakt za naprostý pakatel. Přihodila jsem jí do košíku a upřímně, docela jsem se na ní těšila. Pak jsem ji skoro nemohla dočíst, a když už jsem jí konečně dolouskala, vůbec jsem netušila, co o ní napsat.
Příběh je věnovaný dvěma postavám, které už nemohou být rozdílnější. Tím prvním – a asi nejdůležitějším – aktérem je šestnáctiletá vzdorovitá Jennifer, která opakovaně utíká z domova od své matky a arogantního otčíma, který se v ničem nevyrovná jejímu zesnulému otci. Druhou postavou je profesor psychologie Adrian Thomas, kterému byla diagnostikována závažná choroba a on se tak zmítá v takové podivné agónii vlastní diagnózy. Chystá se na své otřesné chátrání a smrt, a zároveň se díky nemoci vrací do své minulosti, k zesnulému bratrovi, manželce a synovi. Že je to už v tenhle moment docela zamotaný? No, on je Katzenbach trochu taková snovačka americká.
(Pozor, biologický exkurz. Tohohle pavouka jsem si fakt dohledala v encyklopedii hmyzu a pavoukovců, abych mohla relevantně poukázat na to, jak šíleně Katzenbach snová svůj příběh. Jsem dobrá.)
Zpátky k ději – Jennifer při jednom z jejích útěků unesou dva cvoci (fakt magoři). Jediným svědkem je profesor Thomas, který zrovna plánuje svoji sebevraždu, ale zmizení Jennifer mu vrtá hlavou a rozhodne se, že jeho vlastní neštěstí musí počkat. Umane si, že Jennifer najde. A jestli mu něco můžu přiznat, pak je to vytrvalost a originalita. Profesor se tak nějak nacpe do policejního vyšetřování, ve kterém o něj nikdo nestojí, a právě při práci s inspektorkou Collinsovou se setkává se sexuálním delikventem, se kterým vytvoří tu nejneobvyklejší dvojici pátrajících. Všemi možnými cestami, včetně těch nelegálních, pak začnou Jennifer hledat ve změti sexuálního násilí, nechutné pornografie a smrti.
Víc nemůžu říct, abych nespoilerovala. Co se příběhu týče… No, Pullitzer z toho asi zrovna nebude. Na začátku se děj strašným způsobem táhne. A to tak, že i ten chemický začátek Marťana mě bavil víc. Tady je to fakt strašně pomalé a jak se po dočtení knihy ukáže, ten milion odboček a drobných epizod a vysvětlování je úplně zbytečný. Valná většina vedlejších příběhů je naprosto postradatelná a postavy ani děj žádným způsobem nerozvíjí – byť to asi je účel. Tak po dvou třetinách / třech čtvrtinách to Katzenbach rozjede a najednou se kniha čte úplně sama. Zmizí odbočky, profesorovo rozjímání nad minulostí a stavem jeho mysli, nejrůznější bezvýznamné epizodní příběhy, a najednou příběh jede jako po másle. Když si odmyslíte ty kudrlinky, které autor po příběhu různě rozvěšuje, je to zajímavý námět a zpracování není vůbec zlé. Jenže pak přijde epilog, a Katzenbach to celé totálně zabije. Někdy je fakt lepší nechat příběh doznít a nešroubovat na něj za každou cenu fenomenální závěr.
A když jsme u těch negativ… Ty postavy! Bože můj, myslela jsem, že vyletím z kůže. Postavy jsou opravdu schizofrenní – v tom smyslu, že jedna je zvládnuta naprosto precizně a druhá působí jako výsměch. Na jedné straně stojí Jennifer, jejíž charakter považuju za nosnou část příběhu. Její osud, myšlenky a chování se podle mě povedly fakt na jedničku s hvězdičkou. A že to nebylo jednoduché. Jennifer jakožto oběť ústředního zločinu je napsaná naprosto geniálně, vše je uvěřitelné. Na to, že postava samotná skoro nepromluví, nám toho sama Jennifer o svém osudu poví spoustu skrze své myšlenky, chování a rozhodnutí. Zkrátka, Jennifer nemá chybu. Pak tu máme trochu klišé postavu profesora Thomase, který podle mě utrpěl právě těmi nejrůznějšími epizodkami. Jasně, čtenář chápe, že profesor je nemocný, že strádá a že navíc i blouzní. Ale vystavět veškeré jeho činy na rozmlouvání s mrtvolami mi přijde trochu nespravedlivé – zvlášť proto, že profesor je i navzdory své nemoci odhodlaný a odvážný chlap. Přisuzovat jeho rozhodnutí téměř výhradně rozhovorům s těmi, které dříve miloval, mi vůči němu přišlo nespravedlivé a poněkud ho to zdiskreditovalo. Je sice evidentní, že na to všechno přišel sám, ale ta jeho berlička v podobě zemřelých milovaných mi místy připadala násilná. Samozřejmě je to ale vcelku dobré vykreslení toho, jak jsme na jednu stranu silní a na druhou stranu svoje milované potřebujeme i v momentech, kdy už tu nejsou, protože jsme silní díky nim.
To je ale už moc filozofické rozjímání a mohli bychom tu taky být do rána a bádat.
Dalšími postavami jsou samozřejmě pachatelé. Jestli měli působit jen vyšinutě, tak dobrý. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že v nich chtěl mít autor i něco hlubšího, a to se mu zakomponovat příliš dobře nepovedlo. Navíc jsou po celou dobu příběhu úplně geniální a na konci se dopouští totálního amatérismu, čemuž se pak samozřejmě těžko věří. Sexuální delikvent, který pomáhá profesorovi, je vcelku zajímavá postava – jenže na rozdíl od jiných charakterů zcela nerozvinutá. Ten text, který Katzenbach věnoval profesorovu rozjímání, mohl klidně dát delikventovi a hned by to bylo zajímavější. Jeho motivace při hledání Jennifer totiž určitě nejsou čistě dobrosrdečné, ale tohle všechno autor jen naznačuje. Vzhledem k tomu, že příběh byl vyprávěn z několika pohledů, právě delikventův by se docela hodil a rozhodně by nebyl navíc. Tady přišla, co se postav týče, první velká chyba. Ovšem tou největší zůstává inspektorka Terri Collinsová. Inspektorka Collinsová je téměř neuvedená postava, její život poznáváme asi tak v pěti větách. Její rozhodnutí jsou často nepochopitelná. Je váhavá a podle mě vůbec nepřemýšlí jako policajt. Neustále se ohlíží na to, aby někoho neurazila, aby v někom nevzbudila falešný dojem, aby neřekla moc ani málo… Za celou dobu toho moc nenadělala a byla zkrátka taková planá. Hledání Jennifer, byť její zmizení bylo podezřelé, vzdala skoro okamžitě, a i když jí několikrát doslova cvrnkla do nosu skutečnost, která teorii o útěku nenahrávala, žádná velká reakce nepřišla. Navíc, sakra, policie má přece prostředky jak pátrat po zmizelých lidech – rozhodně lepší než odsouzený delikvent a praštěný profesor. Možná to byl cíl, vykreslit inspektorku takhle nemožně, aby profesor Thomas díky ní vypadal mnohem akčnější.
Katzenbachův styl psaní je podobně jako jeho postavy schizofrenický. V některých pasážích čtenář text hltá a příběh krásně odsýpá. A najednou se vše změní a Vy nemůžete pomalu přečíst ani celou kapitolu, jak děsivá nuda to je. Celkově bych to shrnula takhle: Katzenbach není špatný vypravěč, ale je to ten vypravěč, který když Vám povídá o tom, jak potkal u regálu s jogurty paviána, tak nejdřív uvede, kdy do obchodu šel, co měl na nákupním seznamu a co si oblékl na sebe. Tudíž v momentě, kdy se dostane k paviánovi, ho už samou nudou vlastně ani neposloucháte. Katzenbach má dobré nápady, ale neumí je prodat. Což je samozřejmě problém, díky kterému budu hodně váhat, zda si přečtu ještě nějakou z jeho knih. Anotace jsou lákavé… ale to byla i ta na Co bude dál.
Uf, to byla dlouhá recenze, viďte? Teď povídejte Vy! Slyšeli jste o knize / o autorovi? Četli jste od něj nějakou knížku nebo přímo Co bude dál? Jsem určitě zvědavá na Vaše případné dojmy a názory, podělte se o ně prosím v komentářích :) A když už budete u těch komentářů, klidně tam rovnou hoďte tip na knížku, která Vás v poslední době zaujala, nebo se zmiňte o tom, co zrovna čtete. Znáte to – nekonečný seznam ;)
Přeji krásný den,
K
Název knihy (originál): What Comes Next
Název knihy (česky): Co bude dál
Autor: John Katzenbach
Rok vydání (originál): 2012
Rok vydání (česky): 2013
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 452
