KNIŽNÍ TIP | Případ Amelia (Kimberly McCreight)

Zdravím Vás všechny a srdečně Vás vítám u nového článku :) Je středa, takže pro Vás mám knižní tip. Tentokrát Vám doporučím skvělou knihu Případ Amelia, jeden z těch titulů, na které bych nejraději sepsala recenzi, jenže jsem ho četla už strašně dávno a prostě nejsem schopná to dát dohromady.

Anotace z Databáze knih: Jeden z nejočekávanějších debutů loňského roku, který kritika přirovnává ke Zmizelé Gillian Flynnové. Ten den má Kate svou patnáctiletou dceru po vyučování vyzvednout. Když však (se zpožděním, jako obvykle) ke škole dorazí, je na místě už záchranka a policie. I oni jsou tu kvůli Amelii – Amelia totiž skočila ze střechy budovy... Několik týdnů po pohřbu se Kate vrací zpět k práci do advokátní kanceláře, když vtom jí přijde podivná zpráva z neznámého čísla, v níž se říká, že smrt Amelie nebyla sebevraždou. A Kate se rozhodne najít pravdu. Nejen o tom, co se doopravdy přihodilo, ale kdo její dcera vlastně ve skutečnosti byla.

Kniha má i na své obálce srovnání se Zmizelou a kdo můj blog čte trochu systematicky, ten ví, jak strašně tuhle proklamaci nesnáším. Srovnávat knihy od různých autorů, s různými náměty a různým provedením (tedy jakékoliv knihy) je nesmysl. Nicméně Případ Amelia má se Zmizelou jednu společnou věc – originalitu. Knihu mi koupila maminka, právě proto, že věděla, že se mi Zmizelá moc líbila a na Amelii narazila v knihkupectví. Srovnání ji zaujalo a rozhodla se knihu pořídit. Za tuhle shodu náhod jsem ráda, protože Případ Amelia je skvělý.

Kniha je psána pomocí různých stylů – deníkové zápisky, klasický popis událostí, facebookové statusy. Dohromady skládají mozaiku událostí, které předcházely i následovaly ústřednímu problému – Ameliině sebevraždě. Mozaikové knihy nejsou mým úplně nejoblíbenějším žánrem, ale tahle se nesmírně povedla. Autorka odvedla skvělou práci při skládání střípků – nedělá to nápadně, takže čtenář trochu tápe a hledá motivy a pohnutky různých postav, ale zároveň není příliš tajemná, takže se čtenář v příběhu orientuje a relativně bez problému sleduje běh událostí. O překvapení také není nouze, ale jsou uvěřitelná a realistická. Zkrátka, pokud máte rádi napínavé knihy, u kterých musíte zapojit mozek a přemýšlet nad tím, co se sakra mohlo stát, tohle je kniha pro Vás. Případ Amelia je neskutečně čtivý titul, děj odsýpá od začátku do konce a já jen doufám, že autorka časem vydá další knihu, protože tímto počinem mě na svoji tvorbu rozhodně nalákala :)

A teď povídejte Vy – znáte tuto knížku? Slyšeli jste o ní, nebo jste ji dokonce četli? Líbila se Vám? Nebo Vás alespoň zaujala jako tip? Budu moc ráda, když svoje dojmy napíšete do komentářů :)

Mějte se báječně,
K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More

PRÁVĚ ČTU | Nákaza (Robin Cook)

Přeji Vám všem krásný pondělní večer a doufám, že jste nový týden odstartovali s dobrou náladou a spoustou energie :)
Já mám pro Vás dnes připravený po čtrnácti dnech nový příspěvek do rubriky Právě čtu. V těchto dnech mi dělá společnost Nákaza od Robina Cooka. Jsem moc ráda, že jsem s tímto autorem konečně začala, protože od něj máme doma více knih a já si vždy přála něco vyzkoušet.

Musím říci, že mě kniha baví a rychle se čte. Začala jsem číst včera kolem půlnoci a jsem zhruba ve třech čtvrtinách. Není to úplně nejvybroušenější styl, ale děj je napínavý a vcelku originální. Tušila jsem, jaké nápady od Cooka čekat, a moje očekávání byla naplněna. Nejsem zatím vůbec zklamaná a už teď vím, že tohle rozhodně není moje poslední Cookova kniha.

Znáte tohoto autora? Vsadím se, že alespoň podle obálek ano, jsou notoricky známé. A četli jste od něj někdy něco? Případně co se Vám líbilo nejvíce? Budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů :)
Přeji Vám krásný večer,
K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More

NETRADIČNÍ VÝZVA | Letní dohánění restů

Moji milí čtenáři, přeji Vám krásnou neděli a vítám Vás u nového článku :)

Dnes mám pro vás připravenou jednu speciální výzvu a myslím, že tentokrát bych Vás mohla ponouknout, abyste se ke mně přidali. Jde totiž o letní dohánění restů. Máme konec května, blíží se červen (což už je takový předprázdninový měsíc, kdy všichni napjatě očekáváme dovolené a nějaké ty dny klidu)... Zkrátka léto máme konečně tady a kdy jindy než v létě má člověk příležitost trochu vydechnout, načerpat energii ze sluníčka a užít si o pár stránek dobré knihy více, než by si dopřál jindy.

Já jsem si proto na léto dala několik cílů a budu se snažit je naplnit co nejlépe. Určitě nepřečtu všechno, ale ráda bych se zakousla a poslední tři měsíce volna využila k přečtení co největšího množství knih, které považuju za svoje osobní resty.

Přidali byste se ke mně? Byl by někdo ochotný sepsat podobný článek a inspirovat tak ostatní čtenáře? Já bych byla opravdu moc ráda! :)

A teď k tomu, co jsem si nachystala já... Troškařit neumím :)

1. Dočítání sérií.

Mám rozečtené opravdu značné množství sérií a protože mám knihovnu rozdělenou na část, kde mám knihy přečtené a část, kde mám ty, které na svou chvíli teprve čekají, ráda bych rozečtené série v té přečtené části zkompletovala. Právě na tento bod jsem celá nažhavená - právě jsem dočetla TY, takže bych samozřejmě nejradši začala hned hltat Skrytá těla. Také se strašně těším na posledního Adlera-Olsena a už konečně musím přečíst Hedvábníka! Skleněná těla ze série Černá melancholie technicky nepředstavují rozečtenou sérii, ale těším se na ně a jistě se rádi ohřejí mezi přečtenými, než se k nim dostanou jejich zbylí sourozenci.

2. Nějaké to letní čtení.

Já nevím jak Vy, ale některé knihy jsou pro mě synonymem letního čtení. Kromě romantiky jsou to i různé dobrodružné knížky, nějaké humorné, některé maličko filozofičtější... Vybrala jsem si na toto léto pěkný mix, najdete tam oduševnělejší kousky (novou Zeldu, ach!), ale i blbosti typu Halina Pawlowská. Heleďte, k bazénu jsou tyhle guilty pleasures naprosto v pořádku.

3. Knihy, které mi všichni doporučují a já jsem je pořád nečetla.

Cizinka, Krycí jméno Verity, Dítě číslo 44, ale i Sedmilhářky... To jsou všechno tituly, které mi byly opakovaně doporučovány, ale já jsem se k nim zatím nedostala. Což je jistojistě škoda, takže doufám, že to v létě napravím. Zvláště mám v hledáčku Cizinku a Dítě číslo 44. 

4. Koňská dávka Sparkse.

Na Sparkse potřebuju mít opravdu specifickou náladu, ale když ji mám, slupnu tři knihy za sebou během pár dní. Doufám, že mě v létě chytne, protože na mě čekají rovnou tři jeho tituly a na další dva mám v červnu políčeno (pokukuji po To nejlepší z nás a rozhodně si nemůžu nechat ujít Poslední píseň, na jejíž vydání čekám fakt roky).

5. Moje ostudné mezery v klasice.

Když jsem byla mladší, hltala jsem Steinbecka jako o život. A vůbec jsem se strašně vyžívala v klasice, zvlášť v ruských autorech. Jenže s přibývajícím věkem přibývá také značné množství povinností, můj mozek neustále šrotuje na plné obrátky a já si u knihy ráda odpočinu - takže mnohem spíše sáhnu po detektivce, ve které děj ubíhá jako nic a Vy hltáte stránka za stránkou, než po trošinku rozvleklejších klasických titulech, kde člověk musí obdivovat ten neskutečný jazyk a formu, jakou jsou napsány. Ale některé resty je už fakt potřeba napravit. Začnu s Oscarem Wildem a osvěžením Fitzgeralda, ráda bych taky přečetla tenké Pohrdání... Vybrala jsem si i Sophiinu volbu, kterou jsem před pár lety rozečetla, ale styl mi nesedl. Jenže námět je strašně zajímavý a já bych se ráda knihou prokousala, myslím, že to bude stát za to.

6. Moje ještě ostudnější mezery v české tvorbě.

S českými autory jsem na štíru, navíc mě spousta těch moderních zatím příliš nepřesvědčila. Rozhodně jsem ale zvědavá na Kateřinu Tučkovou, takže ta v mém výběru nemohla chybět. Na Kytici se chystám snad od ledna, tak doufám, že se na podzim nebudu muset stydět za to, že stále čeká. Připravenou mám taky zajímavou Pražskou noc.

7. Knihy, které mě strašně zajímají, ale nikdy se do nich opravdu nepustím.

Od Skrýše Johana Theorina mě před časem odradilo psaní v přítomném čase, jenže tuhle úchylku jsem už překonala, takže se můžu do knihy klidně pustit. Hrozně moc mě také lákají dva tituly, které jsem Vám už na blogu představovala v Knižním tipu, a sice Padající muž a Hello, Ameriko! Dlouho se chystám i na Uloupený život, který vypadá neskutečně zajímavě, tak snad se přes léto dostanu i k němu.

Není toho málo, viďte? Určitě to všechno nepřečtu, to je jasné, ale pokusím se toho zvládnout co nejvíce. S příchodem podzimu připravím nějaké shrnutí, aby bylo vidět, jak se dařilo/nedařilo a kolik jsem toho zvládla.

A teď apeluji na Vás - myslím to smrtelně vážně - přidáte se? Nemusí to být zrovna sto knih, ale třeba klidně jen dvě tři, které už chcete dlouho přečíst a pořád jste se k nim nedostali. Byla bych strašně ráda, kdyby se do toho někdo pustil se mnou. V případě, že podobný článek sepíšete, určitě hoďte link do komentářů, ať se můžeme všichni podívat a vzájemně se podporovat. Doufám, že mě v tom nenecháte! :)

Kdo už se zapojil?

Luciina zašívárna - článek najdete zde.

Hanka the bookworm - článek najdete zde.

Bookoholic - článek najdete zde.

Knižní putování - článek najdete zde.

Těším se na Vaše názory a reakce v komentářích,
mějte se báječně,
K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More

RECENZE | Aristokratka ve varu (Evžen Boček)

Ahoj všem, srdečně Vás vítám u nové recenze :)
Dnes se mrkneme na druhý díl jedné z nejvtipnějších knih, které jsem kdy četla – na Aristokratku ve varu, pokračování Poslední aristokratky.

Na druhý díl Aristokratky jsem se třásla od chvíle, kdy jsem zavřela první díl. Musím říct, že jsem ráda, že jsem k druhému dílu přistoupila trochu střízlivě – tušila jsem, že se autor musí zákonitě trochu vyčerpat a že to asi nebude takový zážitek, jako čtení prvního dílu. Za tohle jsem sama sobě vděčná, protože kdybych byla natěšená na podobnou smršť, byla bych zklamaná.

Stejně jako u prvního dílu, shrnovat děj je trochu komplikované. Centrální problém druhého dílu se ale točí kolem iracionálního rozhodnutí hraběte Kostky a jeho ženy Vivien (otce a matky vypravěčky příběhu, poslední aristokratky Marie III. z Kostky) vypravit se na setkání evropské aristokracie v Karlových Varech, kam má jako čestný host dorazit princezna Diana. Výlet začíná, probíhá, a také končí jako fiasko.

Oproti prvnímu dílu se v této knížce objevuje náznak zápletky, která sice je kolem dokola taková nijaká, ale přesto jsem ráda, že se v knize objevil nějaký centrální motiv, který děj samozřejmě trochu pozvednul. Musím říct, že právě v okamžiku, kdy se události začínají soustředit na Vary, jakoby autor popadl druhý dech a text začíná být opět vtipný – vtipný s lehkostí, nenuceností a patřičnou nadsázkou.

Díky tomu, že se s jednotlivými postavami setkáváme již podruhé, představování máme odbyté a není mu už věnováno tolik prostoru, Přesto však Boček jednotlivé osoby na samotném začátku stručně charakterizuje, takže je kniha přístupná i těm čtenářům, kterým se první díl do ruky ještě nedostal. V pokračování pak každá z postav dostává pro svoje úchylky a nedostatky ještě větší prostor, z čehož samozřejmě plynou ještě absurdnější situace. Zpátečnického kastelána Josefa, hypochondrického zahradníka pana Spocka a věčně cinklé kuchařky paní Tiché asi nebudu mít nikdy dost.

V recenzi Poslední aristokratky jsem vychvalovala Bočkovo psaní jako lehké – a právě tato přímočarost, jednoduchost a lehkost na začátku druhého dílu poněkud vymizela. Naštěstí, jak už jsem zmiňovala, jako by v druhé půlce knihy chytil druhý dech a všechno to, co mě na jeho psaní baví, se vrátilo. Druhá půlka knihy byla už znovu nenuceně vtipná, nebyla křečovitá jako začátek a já jsem se u ní královsky pobavila.

U Aristokratek musíte počítat s tím, že jde o lehce stupidní humor, to už jsem taky říkala. Není to nic vysoce intelektuálního, ale na druhou stranu, že by to byla úplná blbost, to tedy rozhodně ne. Pokud ke knihám přistoupíte s určitým nadhledem, myslím, že se Vám budou líbit. Ale nebudu Vám lhát, pro ten třetí díl, co má vyjít na podzim, poběžím jak splašená. Možná to není na Pullitzera, ale mě to stejně sakra moc baví a doufám, že Boček s Aristokratkou ještě zdaleka, zdaleka nekončí.

Název knihy: Aristokratka ve varu

Autor: Evžen Boček

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Druhé město

Počet stran: 118

Jaké zkušenosti máte s Bočkovou Aristokratkou Vy? Vím, že někteří se chystali na první díl, už jste se k němu dostali? A zkoušeli jste audioknihy? Na ty já se teprve chystám :)

Přeji Vám krásný zbytek dne,
K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More

KNIŽNÍ TIP | Bezpečný přístav (Nicholas Sparks)

Přeji Vám všem krásný pozdní večer :)
Mám teď strašné shony, snad se to s pátkem trochu uklidní, ale prostě nestíhám... To byl jeden z důvodů pro vynechání pondělního Právě čtu, tím hlavním však je, že stále ještě čtu TY od Caroline Kepnes (toho času je fakt málo), takže by se to míjelo účinkem.
Dnes pro Vás mám tip na knihu, jejíž fotky mi leží v počítači už měsíce. Plánovala jsem recenzi, ale vypadá to, že se nedokopu, tak alespoň takto :) Jedná se o Bezpečný přístav od Nicholase Sparkse.

Anotace z Databáze knih: Do Southportu se přistěhuje plachá Katie, jejíž minulost halí opar tajemství. Ačkoliv se zprvu brání navázat jakýkoliv vztah, postupem času se seznamuje se sousedkou Jo a Alexem a jeho dětmi a v ospalém jižanském městečku začíná zapouštět kořeny. Musí se tedy rozhodnout – zvolí život na útěku, nebo novou rodinu? Román Nicholase Sparkse, jednoho z nejúspěšnějších amerických spisovatelů současnosti, ukazuje, že v nejtěžších chvílích dokáže člověka zachránit jenom láska.

Pro mě je tento Sparksův počin zatím mým nejoblíbenějším. Zápisník jedné lásky mě dost zklamal, bylo tam strašně sladkobolnosti a patosu. Naopak Milý Johne se mi celkem líbilo, ale je pravda, že John byl místy tak prostoduchý, až to bolelo. Další Sparksovy počiny na mě teprve čekají, v nejbližší době se chystám na Volbu a strašně se těším na červnové vydání Poslední písně, pro to doslova poběžím :)

Bezpečný přístav se mi tedy zatím četl nejlépe, zároveň mi přišlo, že postavy měly trochu vrstvy a příběh byl také dobře vystavěný. Kniha měla spád, autor se netočil kolem jednoho problému několikrát dokola. Navíc se povedl námět a upřímně se přiznám - já viděla před knihou film, takže i čtení s představou Joshe Duhamela v hlavě šlo opravdu pěkně od ruky :)

Celé vyprávění je takové něžné, díky tomu, že Katie (a vlastně i Alex) začíná nový život, je to celé takové ostýchavé, stydlivé, má to rozkošný nádech první lásky. Jediné, co si Sparks mohl odpustit, je samotný závěr - kdo četl, asi ví, o čem mluvím - kdo nečetl, tomu nebudu spoilerovat. Já takovéto konce fakt nemusím a přišlo mi to naprosto zbytečné (a ani ve filmu mě to nijak zvlášť neoslovilo).

Co Vy? Baví Vás Sparks, nebo ho obcházíte obloukem? Co jste četli a co byste doporučili? A co si myslíte přímo o Bezpečném přístavu? Budu se moc těšit na Vaše komentáře :)

Krásný večer,

K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More

RC RECENZE | Ready Player One (Ernest Cline)

Přeji Vám krásný nedělní večer a omlouvám se, že dnes článek tak trval – tomu neskutečnému počasí se prostě nedalo odolat :) Užívala jsem si toho sluníčka tak fenomenálně, až mám spálená celá záda a nevydržím v tričku :) Doufám, že i Vy jste si tohohle skvělého víkendu užili do sytosti a že jste načerpali spoustu energie do nového pracovního týdne :)

Dnes se podíváme na moji první RC recenzi, která bude věnována novince Knižního klubu Ready Player One. Kniha už sice před několika lety vyšla, nyní se ale dočkala nového provedení a v těchto dnech se objevuje na pultech knihkupectví. Já titul vyhrála v soutěži Knižního klubu, za což znovu moc děkuji, byl to totiž parádní čtenářský zážitek :)

V blízké budoucnosti se stírají rozdíly mezi reálnou realitou a virtuální realitou. Z nehostinného skutečného světa se lidé uchylují do snového prostředí simulace OASIS, stvořené před lety geniálním Jamesem Hallidayem. Právě ten před svou smrtí do OASIS ukryl tajné klíče, brány a především velikonoční vejce – a v den své smrti zahájil hon na tento poklad. Kdo ho získá, bude odměněn nejen lákavým finančním honorářem, ale především neuvěřitelnou mocí. Situace je o to komplikovanější, že ne všichni mají ušlechtilé zájmy. Nadnárodní korporace IOI chce Hallidayovo vejce získat také, aby mohla konečně ovládnout OASIS a zavést i ve virtuální realitě brutální diktaturu. Uprostřed všeho tohohle potkáváme Wadea Wattse alias Parzivala, mladého kluka s pochroumaným životem, který obětuje všechno, aby dosáhl na svůj sen – umístit se na prvním místě tabulky a stát se vítězem honu na Hallidayovo velikonoční vejce…

Musím říct, že ze začátku jsem byla vyděšená, protože mi kniha vůbec neubývala. První část knihy je věnována spoustě vysvětlování a také historickým událostem předcházejícím honu na velikonoční vejce. Asi to není vyprávění pro někoho, kdo vůbec nezná popkulturu 80. let a počítačové hry. Já se upřímně přiznám, že přes to druhé zrovna odborník nejsem, i když nějaké povědomí mám, zato však to první zvládám vcelku slušně a myslím, že ve spoustě věcí bych si s Wadem rozuměla. Těch odkazů je v knize opravdu neskutečné množství, a to mě samozřejmě moc bavilo. Domnívám se, že kniha by mohla fakt dobře sednout právě mé věkové skupině (cca 20 – 30), protože mi přijde, že všichni koho ve svém okolí mám, v určité fázi svého života ujížděli právě na podobných věcech, které bavily i Jamese Hallidaye a které tím pádem nesmírně zajímaly Wada Wattse. Odbočila jsem od hodnocení příběhu, viďte? Má se to takhle: Začátek je pomalejší a na můj vkus až moc detailní. Jenže! Ono se to všechno zúročí v samotném konci. Zpočátku mě štvalo, že každou technickou vychytávku Cline pečlivě popisuje do nejmenšího detailu, že neustále přibližuje historie různých postav a že celkově pořád dokola vysvětluje, jak něco funguje. Všechno to, co do Vás nahustí, se Vám bude hodit ve druhé půlce knihy, která je strhující. Nic se nevysvětluje – vždyť už to dobře znáte z první půlky a prostě se jenom graduje. Žádné zdržování s vysvětlováním, proč se to stalo tak a ne takhle. Příběh je – odmyslíte-li si ten drobný detail, že jde o sci-fi z roku 2045 – nesmírně uvěřitelný, stupňování napětí není přehnané a dějové linii nijak neškodí. Čímž se pozvolna dostáváme k tomu, že…

…že i postavy jsou famózní. Třeba zrovna Wade se nesmírně vydařil, protože to sice je kladný hrdina, ale udělá i spoustu vysloveně hloupých, školáckých chyb. Přestože se snaží, občas podléhá svým citům, byť si uvědomuje, že jeho jednání se stává iracionálním. Je to zkrátka skvěle napsaná postava osmnáctiletého kluka, na kterého toho už bylo trochu moc. Bavil mě celou dobu a strašně jsem mu držela palce. I jeho virtuální kamarádi jsou pěkně vyvedeni, Cline s nimi pracuje hlavně v dialozích a rozhodně jim nedělá ostudu. Nejdůležitější při hodnocení postav je ale jedna věc: Kniha na příkladu OASIS perfektně ukazuje, že tím, kým jsme, nás fakt nedělá naše tělesná schránka. Že pokud se lidi mají rádi, cítí k sobě respekt, lásku, přátelství… pramení to vždy z toho, jací jsou, nikoliv z toho, jak vypadají. Hlavně ke konci si s touhle otázkou pohrál autor fakt brilantně a skoro mě dojal.

Co se týče Clineova stylu psaní, nemohu ho ohodnotit jinak než jako vybroušený. Je evidentní, že mu záleží na každém slově a že je volí velmi obezřetně. Neřekla bych, že je to zrovna jednoduchý text, nicméně i přesto je nesmírně čtivý a Cline Vás bez problému vtáhne do děje. V momentě, kdy se prokoušete trochu více popisným začátkem, roztočí se šílený vír událostí, který autor podává tím nejpreciznějším možným způsobem. Žádné bum prásk, stačí nám podmět a přísudek. Kdepak. I ty nejostřejší momenty jsou popsány téměř akademickým spisovatelským stylem, autor to nikdy neodbývá. To mě na něm strašně baví a upřímně mě to v tomto žánru i překvapilo. Zároveň se ovšem nebojí některá místa doslova utnout sarkasmy, černým humorem a ironií. Tohle je mi také velmi blízké a musím říci, že smysl pro humor máme s autorem nastavený dost podobně.

Celkově knihu hodnotím velmi pozitivně, byť jsem si na začátku nemyslela, že to řeknu. Začátek byl na mě opravdu příliš pomalý a velice popisný, oceňuji však, že se to v dalším textu zúročilo a nebylo to zbytečné. Druhé dvě třetiny knihy už mají neskutečný spád a jsou vystavěné opravdu mistrně. Proto knihu srdečně doporučuji, s jednou výjimkou – fakt to chce, aby Vám to geekovství bylo trochu blízké a abyste se v těchto chuťovkách maličko vyznali. Kniha obsahuje opravdu značné množství odkazů, jak už jsem zmiňovala, a myslím, že pro někoho, komu je tento svět vzdálen, by kniha nepřipadala zdaleka tak atraktivní. Pokud si ale umíte užít dobrou počítačovou hru (a oceníte některé starší a skoro klasické kousky), a filmy a hudba 80. let Vám nepřipadají jako fantaskní snůška psychedelických nesmyslů, tohle čtení je pro Vás. 

Název knihy (originál): Ready Player One

Název knihy (česky): Ready Player One

Autor: Ernest Cline

Rok vydání (originál): 2011

Rok vydání (česky): 2016

Nakladatelství: Knižní klub

Počet stran: 432

Jak to vidíte Vy? Četli jste Ready Player One už tehdy před lety, když vyšel poprvé? Nebo se na něj chystáte teprve nyní? Máte ho na seznamu knih k přečtení? Budu moc ráda, když mi dáte vědět v komentářích :)

Mějte se krásně a přeji Vám úspěšný start do nového týdne,
K

 

Každé pondělí: Právě čtu

Každou středu: Knižní tip

Každý pátek: Recenze

Speciální nedělní články: Měsíční shrnutí, Výzva a Chvíle s knihou

Google+

Facebook

Twitter

Databáze knih

Goodreads

Read More