Moc Vás vítám u nového článku. Jak jsem slibovala před víkendem, připravila jsem si pro Vás recenzi novinky od nakladatelství Domino, Jákobových barev.
Psaní tohoto článku jsem se upřímně bála už v momentě, kdy jsem knihu četla, a měla jsem důvod. Tuto recenzi jsem rozepsala hned několikrát, ale pokaždé jsem měla neodbytný pocit, že Vám v ní nedokážu předat to, jak výjimečná a zásadní tato knížka je. Snad se mi to v této finální už konečně povede. Rozhodla jsem se vynechat v ní to mé klasické rozdělení textu do jednotlivých částí, ve kterých hodnotím specifické aspekty každé knihy. Myslím, že omezovat Jákobovy barvy do jednotlivých škatulek by byl ostudný recenzní hřích.
Určitě všichni znáte ten pocit, když Vás nějaká kniha vnitřně absolutně rozloží? Když musíte myslet na události, které v ní byly popsány, ještě pěkných pár dní? Když Vás osudy jejích postav změní po lidské stránce? Když (trošku) změní Váš pohled na svět? Věřím, že znáte. A taky věřím, že jste takových knih nečetli mnoho. Pokud byste chtěli tento počet navýšit, Jákobovy barvy jsou pro Vás tou pravou volbou.
Nejprve stručně shrňme děj. Osmiletý Jákob utíká nacisty okupovaným Rakouskem. Jákob, ze čtvrtiny Rom a ze čtvrtiny Jeniš. Utíká, sám, obklopen pouze přírodou a všemi barvami světa. Obklopen jen tím, co jej jeho rodiče učili a co mu vštěpovali. Utíká, jediné, co mu zbývá, je jeho malá truhlička. Utíká a snaží se přežít. Román pokrývá události více než deseti let a z jednotlivých střípků skládá mozaiku osudu jednoho malého chlapce již od momentů, kdy ještě ani nebyl na světě.
Otevřeně se přiznávám k tomu, že čtení Jákobových barev pro mě v žádném případě nebylo jednoduché. Velmi silný příběh kombinovaný s téměř lyrickým vyprávěním a skutečně pozvolným skládáním jednotlivých životních epizod všech postav mi místy dával zabrat a v určitých momentech jsem si nebyla jistá, zda autorka trochu neodbočuje od toho, co chtěla původně svým čtenářům sdělit. Ano, chvílemi jsem ztrácela ze zřetele ten celkový obrázek, což bylo možná zapříčiněno také tím, že jsem knihu musela číst po malých částech, protože jsem měla dojem, že větší objem čtiva nejsem v tomto případě schopná dostatečně vstřebat.
Jenže pak přišel závěr a já jsem pochopila, že každé slovo, každá drobná epizodka a zdánlivé uhnutí od ústředního příběhu, mělo svůj velmi dobrý důvod. Proto pokud tuto knihu čtete, nebo budete číst, nenechte se odradit tím, že ne vždy uvidíte celou perspektivu. Ochudili byste se o nevšední zážitek.
Popsat pro Vás příběh knihy bez toho, abych Vám vyzradila něco, co by pro Vaše čtení mohlo být zásadní, je vcelku složité. Pro každého budou jednotlivé okamžiky Jákobových barev jinak důležité. Mohu asi prozradit to, že v mozaikovém příběhu se důkladně seznámíte nejen s Jákobovým osudem, ale také s životními příběhy obou jeho rodičů. Přiznávám, že linii věnovaná ranému mládí Jákobovy matky Lor mi místy přišla zbytečně rozvláčná a velmi detailní – pozorný čtenář by zamýšlené sdělení autorky jistě vstřebal i bez takto podrobných popisů. Na druhou stranu,
Jákobovy barvy vynikají svojí dokonalou propracovaností historie jednotlivých postav. Autorka si s vykreslením životních cest Jákobových rodičů dala velkou práci, která se naprosto vyplatila.
Další věcí, kterou bych ráda vyzdvihla a pochválila, byla autorčina schopnost vyprávět Jákobovy pasáže skutečně z Jákobova pohledu – v nich totiž najednou svět opravdu vidíte pohledem malého bezelstného dítěte. Žasla jsem, že se něco takového podařilo. V některých chvílích jsem se vůbec nedokázala oprostit od toho vnímání situací optikou malého dítěte a nebyla jsem schopná podívat se na daný moment jako dospělý. Některé zvraty mě proto nejen neuvěřitelně překvapily, ale také hodně zasáhly.
Obecně musím říci, že Lindsay Hawdon umí s emocemi čtenářů pracovat naprosto ohromujícím způsobem. Já nejsem člověk, který u knih brečí – není to tím, že by ve mně knihy nevyvolávaly pořádné emoce, ale prostě to neumím. Takže když mě někdo dokáže rozplakat, musí to už být něco. A Autorka této knihy ze mě na konci měla plačící uzlíček, abych byla upřímná. Rodinu jsem svými dojmy krmila ještě pěkných pár dní a vždycky jsem se dokázala znovu dojmout. Asi je v tento moment třeba poznamenat také to, že Lindsay Hawdon má opravdu unikátní vypravěčský styl a je jednou z těch autorů, jejichž specifický rukopis je pro jejich knihy zcela klíčový. Samozřejmě, že by to celé shořelo na nepovedeném překladu, ale i ten je v tomto případě na jedničku s hvězdičkou. A když jsem se dozvěděla, že pro paní překladatelku byla tato kniha její první? Asi nedokážu dostatečně smeknout!
Znovu se nacházím v bodě, kdy mi připadá, že Vám nepředávám všechno, co bych chtěla.
Jákobovy barvy jsou těžké čtení, to Vám říkám rovnou. Ale je to jedna z těch těžkých knih, které za to vynaložené čtenářské úsilí stojí. Její přečtení Vás obohatí. V knize se dočkáte zdrcujících lidských osudů a spousty emocí. Je to příběh o všedních lidských životech odehrávajících se na pozadí velkých dějin a velkých rozhodnutí, která jejich budoucnost změnila navždy.
Jákobovy barvy jsou obrazem děsivé doby plné strachu a nejistoty, zároveň však autorka na tomto temném pozadí dokonale vykresluje obrázek plný nejen bolesti a utrpení, ale také hluboké, osudové a bezpodmínečné lásky. Lásky bez hranic, bez národnosti, bez omezení a lásky v mnoha podobách.
Každé slovo, každá věta, každá drobnost v minulosti postav je v této knize promyšlená. Nic v ní není navíc, nic v ní nechybí. Mozaika jednotlivých okamžiků se v závěru dokonale spojí a vytvoří perfektně ucelené dílo, ve kterém by byl hřích změnit snad jedinou čárku. A ten konec? Dámy a pánové, nečekala jsem jej a dostal mě absolutně. Pro tuto knihy byl bezpochyby naprosto dokonalý.
Ano,
Jákobovy barvy ode mě dostávají plných pět hvězdiček a mám k tomu spoustu důvodů. Od velmi silného námětu přes neuvěřitelný smysl pro detail, od lyrického nádechu celého textu po nesmiřitelnou tvrdost příběhu jako celku, od zasazení děje do hrůzné doby přes neskutečně silné svědectví bezbřehé lásky ve všech jejích podobách... Ta kniha je dokonalá. Dokonalá. Přečtěte si ji.
