Román o nevyslovených pravdách, zbabělosti, odvaze, vině a o odpuštění nejen jiným, ale především sobě samým. Hana.
Zaznamenat na českých blozích v pořadí třetí román autorky Aleny Mornštajnové není žádný kumšt. Je úplně všude, a přestože se podobným fenoménům snažím vyhýbat, právě tím nekonečným vodopádem nadšených čtenářů chrlících superlativy mě Hana nakonec zaujala. Chtěla jsem si udělat vlastní názor, zjistit, co na tom tedy všichni mají. Musím podotknout, že v drtivé většině případů to hromadné nadšení po dočtení úplně nechápu. V případě Hany bych v něm ale nejraději ještě přitvrdila. Totiž, Hana je jednou z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Tak.
Ve své podstatě skromný příběh o osudech jedné rodiny začíná v dětství malé Miry, jejíž touha po dobrodružství a nedostatek poslušnosti jí jednoho lednového dne zachrání život. Kromě vlastního života však zničehonic přichází o všechno a nakonec se osamělá holčička ocitá v péči její podivínské tety Hany, která skoro nemluví a Mira je přesvědčená, že ji vůbec nemá ráda. Jenže Hana toho ve své duši nese snad až příliš. Nesnesitelnou tíhu viny, drtivé množství hrůzných vzpomínek, nekonečný strach a obavy. Ale kdesi hluboko také lásku, upřímnou a vroucí, upnutou k tomu jedinému, co jí v životě zbylo.
Hana je příběhem obyčejných lidí. Je vyprávěním o rozhodnutích, která nikdy nejsou zcela dobrá nebo zcela špatná. Je svědectvím toho, že ke špatným volbám skutečně často vedou ryze čisté a nevinné úmysly. V Haně se mísí dojemná naivita s neodbytnou touhou vzít život konečně do vlastních rukou, hluboká a srdcervoucí vina s (ne)schopností odpustit sobě samému, snaha být lepším člověkem s drtivou silou osudu, ale také láska a přátelství s neodvratnou nutností zvolit si stranu a rozhodnout tak o osudu svém i své rodiny.
Všechny tyto hluboce lidské motivy ožívají díky postavám, kterým Mornštajnová dokázala vdechnout neuvěřitelně silné životy a osudy. Lidé, se kterými se v Haně setkáte, jsou zcela obyčejní. Doba, do které je jejich obyčejnost zasazena, je však zcela výjimečná. A proto stojí před rozhodnutími, která by nikdo z nás nechtěl učinit. Budu silný a obětuji své štěstí pro rodinu? Prosadím si své a získám pro sebe to, co chci? Je důležitější láska k ženě, nebo odpovědnost za život rodiny? Jak zle může tohle všechno skončit? Je ten správný čas odejít teď, nebo teprve přijde? Nebo snad už uplynul? Kdy je brzy a kdy pozdě? Koho miluji nejvíc na světě? Jak těžké je vyrovnat se s tíhou viny a odpovědnosti? Je možné dál žít s chybou, která zničila životy těch, které jsem miloval? Je v lidských silách odpustit sobě samému, skutečně a nefalšovaně?
Hana otevírá spoustu nejrůznějších témat, z nichž každé je velmi silné, emocionální a hlavně na něj nejde nalézt jednoznačnou odpověď. Otázky viny, životních rozhodnutí, neodvratného směřování lidského osudu, tíhy určité epochy a především odpuštění, které mně osobně přišlo asi jako nejnápadnější motiv celého románu, jsou působivě vykreslovány v rámci jednotlivých lidských osudů. Nezodpověditelné náměty a směsice několika takto silných témat – to zní jako recept na katastrofu. Jenže Mornštajnové to v Haně hraje celé dohromady jako dokonale vyladěný orchestr.
Hana je jednou z těch knih, ve kterých sedí každé písmenko a každá čárka. Je to kniha, v níž každý nepatrný okamžik hraje svou nezanedbatelnou roli... Jenže při čtení to nepocítíte. I takto těžký příběh vypráví Mornštajnová s lehkostí, s noblesou, obyčejně a tak nějak mimochodem. Knihu čtete, a ani nevíte jak. Stránky vám pod prsty mizí, snad i rychleji než by vám bylo milé. Je to něco absolutně neuvěřitelného a pro mě především nevídaného na české scéně. Už dlouho jsem si knihu od českého autora nepřečetla s takovou chutí a zaujetím, jako tomu bylo v případě Hany. Nutno říci, že jsem ji četla v čase uzávěrky, na stole štos práce, a stejně jsem ji sfoukla za dva dny. Prostě nebylo možné od toho odejít, nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, jak to se všemi dopadne, jak se kruh uzavře... Byl to pro mě neskutečný zážitek. Moje pocity o pár dní později potvrdila maminka, které jsem Hanu hned dala a která i ve dnech balení a cestování sem a tam knihu také přečetla za dva dny. A říkala mi: „Víš, že je ta kniha příšerná? Od toho se vůbec nedá odejít.“
Před Alenou Mornštajnovou proto hluboce smekám, ať už jde o námět knihy, o způsob, jakým příběh vypravuje, nebo o její vybroušený a přitom tak přívětivý styl psaní. Hana je skutečně mistrovské dílo. Upřímně se přiznám, že těžko hledám způsob, jak vám o Haně říct vše, co bych chtěla, všechno, co ve mně vyvolala a vše, co cítím. Nevím ani, jak tuto recenzi uzavřít. Snad takto: Hana je výjimečná kniha. Je silná, je dechberoucí, je srdcervoucí. Má v sobě řadu silných příběhů a hluboké poslání. Je vyprávěna lidsky a přívětivě, je něžná, naivní, odzbrojující. Budete se smát a budete plakat. Postavy budete chvíli milovat a chvíli nenávidět, někdy jim budete rozumět a jindy je nepochopíte. Přesně tak, jako to máme s žijícími lidmi. Lidé na stránkách Hany k vám promluví, osloví Vás, ožijí před Vašima očima. Jejich osudy vám položí spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Hanu nedočtete, Hana se po dočtení stane vaší součástí. Budete o ní přemýšlet, budete na ni vzpomínat a já se vsadím, že na ni nikdy nedokážete zcela zapomenout. I za čas bude stále schovaná ve vaší mysli a ve vašem srdci.
Jestli si letos chcete přečíst jedinou knihu od českého autora, přečtěte si Hanu... Jestli si letos chcete přečíst jedinou knihu, přečtěte si Hanu. Budete o tolik bohatší.
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Host
Počet stran: 310
Budu samozřejmě potěšena, pokud mi do komentářů napíšete, zda už jste Hanu četli, čtete, nebo chystáte číst. Pokud už ji máte za sebou, byla pro vás stejně neskutečným zážitkem, jako pro mě? Co pro vás bylo nejsilnějším okamžikem knihy? A četli jste i další knihy Aleny Mornštajnové? Případně, jaká kniha vás dostala do kolen tak, jako mě Hana? Budu vděčná za tipy!
Mějte se moc hezky a těším se na vás u dalšího článku,
Kristýna
