Když se ohlížím za rokem 2017, zjišťuji, že jsem v něm přečetla jen pár opravdu skvostných knih. Takových, které mi vyrazily dech. Které měly vliv na to, jakým způsobem se dívám na dění kolem sebe, a které pro mě byly důležité po čtenářské, ale i lidské stránce. Jsem ráda, že jsem před koncem roku počet takovýchto zázraků alespoň o jeden navýšila. Kniha
Měla jsi vůbec někdy rodinu? od Billa Clegga, kterou na sklonku podzimu vydalo
nakladatelství Domino, pro mě byla jedním z nejhezčích a zároveň nejsmutnějších čtenářských zážitků vůbec.
Předvečer jednoho z nejkrásnějších dní v životě. Dcera June Reidové, Lolly, se má za pár hodin vdát za svého přítele. Vše je připraveno a celý dům se chystá na slavnostní okamžik. Zdánlivý mír však rozbije výbuch a zničující požár. June během okamžiku přichází o všechno a všechny. Zdrcená utíká pryč, daleko, uvězněna sama v sobě, spoutána svými myšlenkami, vzpomínkami a výčitkami. Živá, a přesto také pohřbená ve svém domě...
Román Měla jsi vůbec někdy rodinu? je knihou plnou protikladů, a to v tom nejlepším a nejúchvatnějším slova smyslu. Příběh je velmi komorní, a přesto svým způsobem epický a velkolepý. Je plný laskavosti a shovívavosti, přesto zůstává nekompromisní a srdcervoucí. Patří k náročnějšímu čtení, a přece se Vám bude číst lehounce, až Vás to překvapí.
Celé vyprávění je založeno na mnoha úhlech pohledu, na vyprávění celé řady postav a na několika časových rovinách. Slyšela jsem názory, že není lehké se v tom všem zorientovat. A já uznávám, že najdete přehlednější příběhy. Avšak této knize tato propletenost a komplikovanost obdivuhodně sedí, bez ní by ten čtenářský zážitek nebyl takový, jaký má být. Všechny epizody a jednotlivé příběhy se v poslední třetině knihy začnou báječně doplňovat a vytvoří pestrobarevnou, ale precizně vyskládanou mozaiku celé události. Každý drobný detail zapadne do toho velkého obrázku, který autor svým čtenářům předestírá.
Právě ta významná mozaikovitost celého příběhu vyvolává otázku, která Vás u jiných knih možná ani nenapadne. Jak to celé vlastně číst? Někdo se kloní k intenzivnímu čtení naráz, já Vám ale ze svojí zkušenosti mohu říci, že i postupné čtení během delšího časového úseku se ke knize hodí a požitek Vám nezkazí. A troufnu si říci, že je takovéto protrahované (ano, protrahované, nejde o překlep) čtení svým způsobem i o něco naléhavější a intenzivnější. Budete o tom, co se na stránkách děje, přemýšlet i ve chvílích, kdy nebudete mít knihu v ruce. Něco se Vám přihodí a Vy si vzpomenete na osudy hrdinů téhle knížky. Taková je Měla jsi vůbec někdy rodinu? kniha.
Zmínku rozhodně zaslouží i nominace románu na Man Booker Prize. Upřímně Vám říkám, že se někdy knihám nominovaným, či dokonce cenami přímo ověnčeným, záměrně vyhýbám. Mnohdy mě zklamaly a připadala jsem si pak trochu jako brontosaurus, že jsem třeba nepochopila nebo neocenila něco úžasného. Měla jsi vůbec někdy rodinu? je ale jiná a já na ní dokážu vidět, čím a proč si nominaci zasloužila.
Kromě do posledního detailu promyšleného příběhu, který odhaluje i ta nejskrytější zákoutí lidké duše, je velmi silným prvkem knihy autorova práce s postavami. Ty jsou lidské, živé, až skoro hmatatelné, každá z nich má svůj vlastní unikátní a uvěřitelný osud. Postavy v této knize jsou lidé, které znáte, které potkáváte, se kterými mluvíte. Způsob, jakým autor čtenáři předkládá jednotlivé životní cesty a popisuje spletité situace, které všechny zúčastněné dovedly do onoho osudného okamžiku, je famózní. Vše je provedeno nekompromisně precizně. Také autorův přístup k vývoji jednotlivých postav je skvělý, přestože by téma mohlo k něčemu podobnému svádět, nenechává je ustrnout v bolesti a hořkosti, ani jim nedopřává okázalé a nepravděpodobné happyendy. Nechává je nádherně žít, existovat, proměňovat se tak, jak to samy postavy potřebují. Je to vážně dokonalé.
Měla jsi vůbec někdy rodinu? je příběh o vině, o výčitkách, o lidském strachu. Je o našich obavách a chybách a o tom, jak jít dál. Zeptá se Vás, jestli máme šanci nezbláznit se ze špatných rozhodnutí a z dědictví minulosti, jestli je vůbec možné posunout se v životě dál poté, co Vás potká něco zdrcujícího, smutného, temného. Jak žít s něčím, o čem jsme si mysleli, že se přežít vůbec nedá? Jak jít dál? A chceme vůbec? Kromě toho je ale tento román také nesmírně laskavým příběhem o lásce, přátelství, nezištnosti, o ochotě obětovat se a pomáhat bez očekávání čehokoliv na oplátku.
Tahle kniha je velkým románem o malých okamžicích, které promění vše, celý lidský život. Rozehrát něco tak komplexního, propracovaného a originálního na necelých 300 stranách knihy malého formátu, to je jednoduše ohromující a autorovi patří veliký obdiv a poklona. Víte, jsou knihy, které se nádherně čtou, ale o to těžší je pak napsat jejich recenzi... protože jak předáte ostatním tu sílu příběhu a pocity, které jste díky knize prožívali? Snad se mi to v této recenzi alespoň maličko povedlo, přesto mám pocit, že knize nemohu svými slovy prokázat dostatečnou službu. Můžu jen říct: Přečtěte si to a pochopíte, co se snažím říct. Kniha ode mě samozřejmě dostává pět hvězdiček a pokud hledáte krásný knižní dárek pod stromeček, s Měla jsi vůbec někdy rodinu? rozhodně neprohloupíte.
Knihu můžete koupit zde. 
